Jak jsme se zbláznili

Když se potvrdilo, že je režisér obědovického spolku schopný napsat text, u kterého se diváci upřímně baví, pustil se během reprízování Jarušky Láskové do psaní dalšího kusu. Šlo to nad očekávání hladce, detektivní komedie Normální blázinec vznikla během pár měsíců a pak už se jenom ladily fóry a situace, aby skvělé herce podpořil i výborný text. V případě téhle hry se ukázalo, že na pořekadlu, podle něhož každému umělci svědčí, když trochu trpí, není ani trocha pravdy. V tomhle dvouletém cyklu spolek nikdo neopustil (s výjimkou Pavla Koníčka, který ale dal vale jen herectví a zůstal vzorným kulisákem), všichni chodili na zkoušky náramně připravení, spokojení a nabuzení, a i když už tradiční soustředění neproběhlo podle režisérových představ (pořád někdo chyběl), vše nakonec jako vždy dopadlo na výbornou.

Z Normálního blázince se vyklubala bezstarostná šílenost, ve které se sice jen málokterá postava dožila konce hry, ale nikomu to moc nevadilo. Je to přesně ten typ představení, které se hercům dobře zkouší, protože vědí, že když náhodou během představení selžou, můžou si dovolit úplně cokoliv, protože hrají přece blázny, ne? Kupodivu se při premiérách stal opak pravdou a herci byli během nich velmi ukáznění, text jim nevypadával, na tenký improvizační led se pouštěli jen výjimečně, prostě předvedli, že od Hrátek s čertem v roce 2004 ušli k srpnovým premiérám roku 2013 pořádný kus cesty a že už to dávno nejsou žádní amatéři.

V roce 2014 to poznali kulturymilovní lidé ze širokého i blízkého okolí, protože tenhle rok byl zasvěcen reprízovým spanilým jízdám. Bylo jich tolik, že se Normální blázinec stal s přehledem nejreprízovanější hrou v našem repertoáru.