Jak jsme se narodili

Tradice divadelnictví v obci Obědovice sahá až do začátku dvacátého století, přesněji do roku 1909, kdy zde za účelem pěstování dramatické deklamace a zpěvu vznikl ochotnický spolek. S obrovským zápalem a nasazením dokázali jeho zakládající členové i jejich nástupci přečkat hrůzy dvou světových válek, nicméně po té druhé následoval útlum, který se proměnil v pozvolný zánik. Trvalo to bezmála padesát let, než vznikla skupina statečných, houževnatých a talentovaných amatérských budoucích herců, kteří do této malé vesničky ve východních Čechách vrátili prkna, jež znamenají svět.

Báječné nápady se většinou rodí ve velmi chudých podmínkách. Porodním sálem divadla v Obědovicích se stala Obecní hospoda U Vavřince, kde během Mikulášské zábavy oslovil starosta Zdeněk Pavlíček Martinu Klapkovou a Pavla Nováka a dal jim poměrně obtížný úkol – vymyslet na letní pouťové oslavy nějaký magnet, který by k Obědovicím přitáhl pozornost veřejnosti (tak jako oslavy stého výročí hasičů nebo sjezd rodáků v předchozích letech). Už jen těžko dneska někdo zjistí, kdo jako první použil slovo „divadlo“, pravdou ale je, že hned následující den Pavel s Martinou oslovili první potenciální herce – Lenku Macháčkovou, Davida Čermáka, Davida Kuldu, Lucii Vyleťalovou a Adélu Kvasničkovou. Jejich nadšené „ano“ se pak stalo definitivním základním kamenem obědovického divadelnictví.

Nalezení té pravé divadelní hry si vzal na svá bedra budoucí scenárista a režisér Pavel Novák. Pro omezení okruhu potenciálních dramatických děl zvolil několik základních kritérií – hledal komedii, v níž by vystupoval omezený počet herců, kteří by nosili originální kostýmy. Nemusel hledat dlouho– Hrátky s čertem Jana Drdy se samy přímo nabízely. Notoricky známou pohádkovou komedii Pavel Novák upravil přes vánoční svátky 2003 a mohlo se začít s doplňováním herců k jednotlivým rolím a získáváním nových „duší“.

Jako úplně první byla obsazená Adéla Kvasničková, která se jako Káča už snad narodila. David Kulda získal roli mladého čerta Lucia, protože mu ďábel kouká z očí, David Čermák loupežníka Sarku Farku díky své „udělané“ postavě, Lucie Vyleťalová obsadila roli anděla Teofila pro své nadpozemské vzezření, Lenka Macháčková pekelného rádce, magistra Solferna, protože chtěla jen malou roli, a konečně Pavel Novák vklouzl do kostýmu Martina Kabáta, jelikož ho nikdo jiný nechtěl hrát. Malý divadelní tým ještě doplňovali Martina Klapková jako dramaturgyně a Petr Klapka coby technický režisér. V obsazení zbývalo sice ještě pár otazníků, většina se ale vyřešila velmi rychle snadnou domluvou s dalšími odvážlivci – Zdeňkem Pavlíčkem (Otec Školastyk), Kristýnou Vojtíškovou (princezna Dišperanda), Pavlem Koníčkem (starý čert Omnimor) a Věrou Klapkovou (Lucifer). Ve štábu rodící se divadelní spolek doplnili ještě Věra Nováková jako nápověda a Alena Sadílková v důležité roli kostymérky. A mohlo se zkoušet.

První zkoušku absolvovali herci 31. ledna 2004 v hospodě U Vavřince. Další probíhaly nejprve v třítýdenních intervalech a později, jak se blížilo datum premiéry, se tato frekvence změnila na čtrnáctidenní cykly. Ačkoliv zkoušení tedy nebylo nijak intenzivní, pokaždé se hereckému týmu podařilo přidat nějakou novou přidanou hodnotu. Postupně se přecházelo k pohybu v prostoru, odkládání textů (s tím měli herci asi největší problém), využívání rekvizit, hraní před kulisami, oblékání se do kostýmů a konečně i první stanutí na scéně. Měsíc před premiérou vyrostlo na návsi obce jeviště a Petr Klapka dojednal profesionálního zvukaře, který se měl postarat o to, aby byli slyšet nejen úžasné zvukové efekty, ale i samotní herci. Celý ansámbl se navíc rozrostl o kulisáky Zdeňka Pavlíčka mladšího a Josefa Jadrného.

Premiérou 14. srpna mělo půlroční úsilí vyvrcholit. Ten den od rána poprchávalo a většina herců spíš než na poslední chvíli do scénáře upírala své oči k nebi. Kolem jedenácté ale jako zázrakem pršet přestalo a na chvíli se dokonce ukázalo sluníčko (které už nezmizelo). Hodina H nastala ve 14:00 hodin. Hlediště praskalo ve švech, jeviště pod nohama nervózních herců. Znovu se ukázala známá pravda, že před plným a vstřícným sálem jde všechno mnohem snáz. Nedostatky ze zkoušek byly zapomenuty a na jevišti se odehrávalo úžasné představení, v desátém jednání vyšperkované intenzivní improvizací. Pak zazvonil konec a pohádky byl naštěstí teprve začátek.