Jak jsme se batolili

Obědovický ansámbl dostával nabídky na hostování v přírodních amfiteátrech sousedních obcí i v uzavřených sálech a v následujícím roce vyjel na menší turné. V jeho závěru se navíc začala zkoušet historicky druhá hra souboru, tak aby herci stihli premiéru opět v rámci obědovických pouťových oslav v létě 2006. I když se to možná nezdá, ve „dvojce“ se skrývala spousta nebezpečí. To první se jmenovalo nastavená laťka. Kdyby si ji obědovičtí prvním představením nastavili příliš nízko, asi by se už o divadelní tradici dávno nedalo mluvit, protože by ochotnický svět po premiéře pokorně opustili a věnovali se méně ušlechtilým aktivitám. Druhé nebezpečí se naopak skrývalo v usnutí na vavřínech. Jak vysvětlit „ostříleným hercům“, že s další hrou začínají úplně od začátku, že je potřeba vrátit se zpátky na zem a znovu každých čtrnáct dní tvrdě dřít, aby si mohli užít jeden báječný den v půli srpna?

Jako svou druhou hru si Obědovičtí vybrali Hadriána z Římsu od Václava Klimenta Klicpery. Hlavním důvodem byl pocit, že tento dramatik je tak trochu neprávem polozapomenutý a že je třeba ho trochu „oživit“. Kdo jiný by to měl udělat, než herci z obce, která to má do jeho rodiště blíž, než coby kamenem dohodil? Stejně jako v případě Hrátek s čertem i Hadrián z Římsů prodělal celou sérii změn, která ho měla zatraktivnit v očích současného publika. O tom, zda se to podařilo, by asi nejlépe vyprávěli ti nadšení diváci, kteří v roce 2006 odcházeli ze srpnové premiéry.