OSOBY A OBSAZENÍ

Jaruška Lásková      Lenka Nováková

Jenda Benda             Pavel Koníček

Víla lesní                   Monika Petrovická

Otec Láska               Viktor Maláč

Pasáček Pepa           Pavel Novák

Tonča Veselá            Markéta Mentelová

                                 Markéta Kratochvílová

Bába Ježí                  Věra Klapková

Bůh na mašině         Zdeněk Pavlíček

Režisér souboru za svou režijní kariéru  nenávratně překopal, znetvořil, upravil či zprznil tři klasické divadelní texty. "Myslel jsem si, že když jejich autoři budou bezpečně mrtví, nebude to vadit. Jenže nikdy nevíte… Jak jsem tak v sobě řešil, komu ublížit tentokrát, nakonec jsem se rozhodl neublížit nikomu než sobě samému. Navíc, obědovickému divadelnímu spolku už bylo sedm let, a tak by si zasloužil nějakou vlastní hru, kterou nikdo nikdy nikde nehrál."

Když tak přemýšlel, o čem by to mělo být, vzpomněl si na netradiční dárek, který dali divadelníci svému doyenovi, Zdeňku Pavlíčkovi k jeho šedesátinám. Pokud jste neviděli svérázný dokument mapující milníky jeho života, o hodně jste přišli. Jeden z klíčových momentů představovalo setkání s jeho domnělou dívkou, Jaruškou Láskovou, nešťastnou dorostenkou, jejíž srdeční zápal pro Zdeňka byl bohužel stejně velký jako její vnějšková ošklivost. Naštěstí byla Jaruška Lásková natolik nesložitá a mentálně nevyvinutá, že si svůj nulový půvab neuvědomovala. Lenka Nováková ji improvizačně vystřihla naprosto odzbrojujícím způsobem, že si tahle postava řekla o vlastní příběh.

Dále už mluví režisér: "A tak jsem jí ho napsal. Přestože nejsem profesionální dramatik, ale naprostý divadelní amatér, snažil jsem se držet základní poučky, která zní: Nejdřív musíš mít kostru a až na ní lze balit svaly, maso, kůži a pihy krásy, tedy děj, postavy, zápletku, podzápletky a vtipy, u kterých musí divadelníci přestat hrát, aby jejich repliky nezanikaly v salvách smíchu. Postupně vzniknul příběh dívky, která na první pohled nemá sebemenší šanci na štěstí, přesto ho hledá a k jeho nalezení je ochotna jít kdejakou zkratkou. Když jsem se „propsal“ až na konec, uvědomil jsem si, že tahle hra není o jedné konkrétní Jarušce, ale o nás všech, co také hledáme nejrozličnější zkratky, které by nás ke štěstí dovedly. A protože, jak praví klasik, „Štěstí je jen muška zlatá“ a mušky se často vyskytují u močálů, bývají tyhle zkratky velmi nebezpečné a jen málokdy nás dovedou ke správnému cíli. Rád bych Vás ujistil, že při psaní Jarušky Láskové jsem se žádnou zkratkou nevydal, psal jsem ji skoro rok a půl, vytvořil celkem šest verzí, než jsem tu sedmou předložil hercům k nazkoušení. Vrhli se do toho po hlavě a po dalším roce perné práce v pátek 12. srpna a v sobotu 13. srpna 2011 předstoupili v přírodním amfiteátru na obědovické návsi před publikum ve světové premiéře hry O zaláskované Jarušce Láskové.